Workshop a mentoring ONE TO ONE proběhne 21. dubna 2026 od 17:00 v Galerii architektury Brno. Experty, porotce soutěží a architekty s dlouholetou praxí jsme vyzpovídali v krátké anketě.
Mentoring ONE TO ONE – informace o workshopu a registrace
Odpovědi na anketu z úst Dipl.Ing. Mirko Leva, předsedy pracovní skupiny Soutěže a veřejné zakázky, ČKA, najdete v tomto článku.
Anketa:
Na anketní otázky odpovídá Ing.arch. Lucie Kadrmanová Chytilová, City Upgrade s.r.o.
Informace vycházejí z mé osobní zkušenosti s architektonickými soutěžemi jak z pohledu organizátora, tak z pohledu porotce i účastníka. Dlouhou dobu 15 let jsem v přímém kontaktu s vyhlašovateli (s městy, obcemi i soukromými investory) a opakovaně se setkávám s jejich otázkami, nejistotami i obavami z celého soutěžního procesu. Často jde o velmi praktické věci: jak soutěž nastavit, jak vybírat účastníky, jak číst návrhy a jak si být jistý, že výsledek bude skutečně použitelný. Pohybuji se uvnitř procesu od prvních úvah vyhlašovatele až po sestavení soutěžních podmínek a zadání. Zároveň mám také osobní zkušenost s dvoufázovými soutěžemi a s výběrem účastníků na základě portfolií.
Architektonických soutěží jsem se zúčastnila jako soutěžící a několikrát také jako porotkyně. Právě střet všech výše zmíněných rolí mi umožňuje nahlížet soutěže v jejich reálné podobě. Otázky i odpovědi proto chápu jako možnost sdílet mé zkušenosti, které se v architektonických soutěžích objevují a umožnit potenciálním účastníků zlepšit schopnosti při tvorbě portfolií a zapojení do procesu soutěží.
1) „Jaký přínos mají dvoufázové architektonické soutěže, zejména ty, kde první fáze stojí na odevzdání portfolia? Jaké máte osobní zkušenosti s tímto formátem a v čem vidíte jeho hlavní výhody či nevýhody z hlediska práce poroty i spravedlivého výběru?„
Přínos dvoufázových architektonických soutěží je z pohledu vyhlašovatele především v situacích, kdy zadání není jednoznačně definované. Vyhlašovateli v tomto případě většinou chybí představa, jaké jsou reálné prostorové a koncepční možnosti daného místa. První fáze soutěže umožňuje účastníkům představit především koncept, ideový rámec a autorský přístup k místu či zadání. Vyhlašovatel tak získává přehled o různých způsobech uvažování, o potenciálech území i o škále možných interpretací zadání. Na základě těchto konceptů je pak možné vybrat účastníky do druhého kola, kde už se návrhy dále rozvíjejí. Zvláště pro menší města a obce, jejichž zástupci s architektonickými soutěžemi nemají předchozí zkušenost, je tento proces přínosný. Často zde panuje obava, že nad výsledkem soutěže ztratí kontrolu a předložené návrhy pro ně budou nepoužitelné. Dvoufázová soutěž jim dává pocit větší srozumitelnosti a kontroly, protože už v průběhu soutěže, samozřejmě v rámci jasně daných pravidel, mohou lépe porozumět směřování návrhů a sami si mohou některé věci ujasnit.
V některých případech probíhá výběr účastníků na základě portfolií. Do první fáze soutěže pak vstupuje už jen omezený počet vybraných ateliérů, kteří jsou již finančně ohodnoceni „skicovným“. Tento postup může výrazně šetřit kapacity jak na straně vyhlašovatele a poroty, tak především na straně architektonických studií, která připravují pouze portfolio své dosavadní práce. Zároveň je ale potřeba vnímat i slabší stránky tohoto formátu. Při výběru na základě portfolia architekti nepřesvědčují porotu konkrétním návrhem na dané místo, ale svou minulou prací, projekty, studiemi nebo realizacemi. To může být nevýhodné zejména pro začínající architekty a mladé ateliéry, které ještě nemají realizace, ale disponují kvalitními a inovativními koncepty a studiemi. Proto považuji za zásadní, aby soutěžní podmínky umožňovaly předkládat nejen realizace, ale i návrhové studie, a aby portfolio nebylo chápáno jako soupis „hotových“ staveb, ale jako důkaz způsobu myšlení, práce s kontextem a schopnosti reagovat na zadání.
2) „Můžete popsat, jak v reálu probíhá výběr účastníků na základě portfolií? Jaké kroky obvykle následují, kdo všechno se na procesu podílí a jak dlouho trvá, než dospějete ke konečnému seznamu vybraných uchazečů?“
Proces výběru účastníků na základě portfolií většinou probíhá formou společného jednání poroty, zpravidla během jednoho intenzivního dne. Porotci se na něm systematicky seznamují se všemi přihlášenými portfolii a postupně, prostřednictvím společné diskuse, docházejí k výběru ateliérů či autorů. Porota skutečně detailně projde každé jednotlivé portfolio, nejde o rychlé třídění, ale o společné čtení předložených prací. Porotci se snaží porozumět šíři dovedností jednotlivých ateliérů, jejich způsobu uvažování i hloubce myšlenek, které se v projektech objevují. Je důležité zdůraznit, že grafická úroveň a vizuální atraktivita portfolia obvykle nejsou rozhodujícím kritériem. Podstatnější je obsah: kvalita architektonického řešení, práce s kontextem, konzistence přístupu a schopnost řešit komplexní zadání.
Výběr portfolií není anonymní. Porota ví, komu jednotlivá portfolia patří, a zejména v českém prostředí, kde se architektonická scéna do značné míry zná, má u středních a větších ateliérů často i určitou představu o jejich dosavadní práci a způsobu fungování. Přesto je důležité říct, že rozhodování se opírá primárně o předložené portfolio a jeho obsah, nikoli o reputaci mimo rámec soutěže.
3) „Soutěžní podmínky obsahují kritéria odvozená od zadání, ale podle čeho nakonec skutečně vybíráte konkrétní portfolia? Jak velkou roli hraje kvalita projektů, jejich relevance k tématu soutěže, technická úroveň, způsob vizuální prezentace, nebo třeba celkové působení portfolia jako příběhu nebo identitního prvku ateliéru? Přihlížíte i k tomu, zda portfolio jasně komunikuje svůj účel — například zda je přizpůsobené soutěži, klientům, grantům nebo spolupracím — a co vás na portfoliích dokáže nejvíce zaujmout?“
Porota je při výběru portfolií vždy vázána soutěžními podmínkami a hodnoticími kritérii, která jsou v nich stanovena. Ta mohou být v některých soutěžích velmi konkrétní a detailní, jindy naopak spíše obecná. Právě míra jejich obecnosti či specifičnosti zásadně ovlivňuje způsob rozhodování. V případě obecnějších kritérií má porota větší prostor pro interpretaci a širší úvahu při sestavování finálního seznamu vybraných účastníků, což může vést k pestřejšímu a otevřenějšímu „startovnímu poli“ soutěže.
Z hlediska reálného rozhodování je však klíčové to, co je v portfoliu skutečně obsaženo. Porota posuzuje především konkrétní projekty, které uchazeč předkládá, a jejich vztah k tématu dané soutěže. Výběr relevantních prací je proto zásadní, portfolio by mělo jasně ukazovat, že autor nebo ateliér má zkušenost, nebo alespoň promyšlený přístup k typu úlohy, kterou soutěž řeší. Důležitou roli hraje také technická úroveň projektů. Z výkresů a dokumentace by mělo být patrné, že ateliér dokáže své myšlenky nejen formulovat, ale také technicky zvládnout a dotáhnout, také grafická úroveň a schopnost srozumitelně přenést architektonickou myšlenku.
Jak již bylo výše zmíněno, podstatná je koncepční rovina portfolia: síla ideje, jasnost konceptu a jeho vnitřní konzistence. Porota sleduje jak míru reálnosti navrhovaných řešení, tak jejich inovativnost. Reálnost je často spojena s dlouhodobými zkušenostmi etablovaných ateliérů, zatímco nové, neotřelé přístupy a experimentálnější myšlení bývají typické pro mladší a začínající architekty. Výsledné rozhodnutí tak nikdy nestojí na jediném kritériu, ale na kombinaci obsahu, relevance, technické a grafické úrovně a celkového způsobu uvažování, který portfolio dokáže zprostředkovat.
4) „Do jaké míry uvažujete také o celkovém složení vybraných účastníků? Hraje roli různorodost přístupů, velikosti ateliérů, zkušeností nebo způsobů práce? Usilujete o vyváženou skupinu, nebo hodnotíte striktně pouze individuální kvalitu každého portfolia?“.
Úvahy o celkovém složení vybraných účastníků vycházejí z hodnocení koncepční roviny portfolií a jednotlivých projektů. Porota sleduje sílu ideje, kvalitu konceptu a vnitřní konzistenci práce a zároveň zvažuje míru reálnosti navrhovaných řešení i jejich inovativnost. Reálnost je nejčastěji spojena se zkušenostmi velkých ateliérů, které realizují velké projekty a mají za sebou mnoho realizací a disponují technickými i organizačními kapacitami potřebnými k dotažení projektu. Z pohledu vyhlašovatele je v této fázi klíčové, aby vybrané týmy byly schopné dovést studii až ke zdárné realizaci. Současně, ale porota (její nezávislá architektonická část) sleduje i nové, neotřelé a experimentálnější přístupy, které často přinášejí mladší a začínající architekti, kteří nejsou zatíženi zavedenými postupy velkých ateliérů a developerů a mohou nabídnout inovativní pohled, nové interpretace zadání a posun v uvažování o daném tématu.
V konkrétních případech se tak porota může rozhodnout usilovat o vyvážené složení účastníků, kde se potkávají velké ateliéry s menšími ateliéry, zkušenosti s kreativitou. Vždy by mělo jít o to vytvořit kvalitní „startovní pole“.
5) „Většina soutěží dnes pracuje s portfolii ve formátu PDF, často v omezeném rozsahu. Považujete tento formát za funkční? Vidíte prostor pro modernizaci – například digitální, webové nebo multimediální portfolio? Jaké formy by podle vás mohly vyhlašovateli umožnit lépe posoudit schopnosti uchazečů?“
Většina architektonických soutěží dnes pracuje s portfolii výhradně v elektronické podobě, nejčastěji ve formátu PDF, což považuji za funkční a praktické řešení. Poroty s těmito podklady běžně pracují digitálně a tento formát umožňuje relativně rychlou orientaci i porovnání jednotlivých uchazečů.
Občas se objevují snahy doplnit portfolio o text vztahující se přímo ke konkrétnímu soutěžnímu zadání, který má ukázat, jak architekt o místě přemýšlí. Tato část se ale už pohybuje na hraně samotného návrhu. Aby byl takový text kvalitní, vyžaduje hlubší znalost místa, studium podkladů a časově náročnou přípravu. V této situaci pak získávají výhodu autoři, kteří jsou místní, nebo už pro dané město či vyhlašovatele dříve pracovali, což může narušit rovné podmínky soutěže. Z tohoto důvodu se domnívám, že podobné textové vstupy by neměly být standardní součástí požadavků na portfolio. Pokud má vyhlašovatel zájem lépe poznat způsob uvažování architektů nad konkrétním místem, existují k tomu jiné formáty, například workshopy, které ale jsou jiným procesem a nejsou primárně otázkou portfolia.
6) „Co byste doporučili mladým architektům při dlouhodobém budování portfolia? Jak mohou už během studií nebo rané praxe systematicky sbírat a dokumentovat projekty, rozvíjet vlastní rukopis a vytvářet portfolio, které bude při soutěžích i v profesním životě co nejpřesvědčivější?“
Ke každému projektu by měla existovat stručná, jasná anotace, která srozumitelně shrnuje hlavní myšlenku, koncept a přístup autora, nikoli pouze technický popis řešení. Tato anotace je pak použitelná i pro portfolio. Zvláštní pozornost si zaslouží i texty v portfoliu. Ty by neměly působit jako výňatky z technických zpráv, ale jako citlivě formulované komentáře, které dokážou přenést myšlenku projektu, jeho kontext a ambici. Důležitá je také vizuální konzistence portfolia. Projekty by neměly působit graficky roztříštěně, studio může pracovat s jednotným grafickým jazykem, který se může jemně proměňovat, ale zároveň vytváří čitelnou identitu.
Aktuální dění sledujte na sociálních sítích Nadace české architektury a Galerie architektury Brno
Projekt vznikl za podpory Kreativní Brno.
